Mlčet a řvát

29. srpna 2017 v 23:02 | K. |  Rychlovky
Dva extrémy, kdy první je vystřídán druhým. Moc dlouho mlčíte a pak už to najednou nejde snést. A vy to pustíte ven. A sami jste až překvapeni, jaká pohroma to je.

Samomluva je jistá forma terapie. Samozřejmě, někteří tvrdí, že je to projev choré mysli a že samomluvou začíná řada vážnějších psychických problémů. Možná, že je spíše jejich důsledkem, řekla bych. Když už ostatní neposlouchají. Když už sama sobě nevěříš a musíš se přesvědčovat. Když už jsi tak dobrá v lhaní sama sobě, že nevíš, co je pravda. Když už jsi sama sobě tou nejlepší společností, protože si vždycky necháš všechno projít.

Meh. Blog je taky jistá forma samomluvy. Proto se stává, že se sem stále vracím. Jiný blog, jiné mé já, ale pořád ta samá písnička.

Většinu času mlčím. Pak se usmívám, pak řvu, pak mám mrtvý výraz. Chvíli mluvím, většinou sděluju nějaké informace nebo můj názor, který se tak nějak ztratí v prostoru. Pak hodně času taky jen tak koukám. Představuju si. A koukám dál.

Už dlouho jsem nezažila pěkné mlčení. Když vedle někoho sedíte a nic neříkáte, ale není to trapné, prostě není potřeba slov. Jak se zdá, čas rozptýlí všechno. A některé mlčení, některé mlčení zabíjí.

Pamatuju si, už nevím přesně odkud : "I žádná odpověď je odpověď." I nečinnost je vlastně činem. Mnoho o vás vypoví. V některých případech je nečinnost činem trestným a mlčení taktéž.

"These lips are sealed."
 

Seznam čtení na prázdniny

14. července 2017 v 18:48 | Kristýna |  Rychlovky
Určitě to znáte (doufám, že nejsem jediná) - koupíte si knížku s tím, že si ji přečtete. Dostanete knížku. Půjčíte si knížku. Najdete knížku. Všechny je chcete přečíst, protože víte, že to za ten čas určitě bude stát. Vážně chcete. Ale nějak to úplně nevyjde a vám se na polici nakupí taková hromada, že by to vyšlo na dlouhý seznam.

Welp, přesně to se stalo mně.

Týmová práce

16. června 2017 v 23:40 | K. |  Rychlovky
Co si člověk představí pod pojmem týmová práce? Já převážně "teambuilding", což je pojem, který se v mém povědomí zapsal spíše nechvalně. Aktivity, které mají za účel seznámit vás a sblížit s lidmi, se kterými jinak nemáte vůbec nic společného (a ve většině případů ani nechcete).

Týmová práce ale rozhodně není špatná věc. Takový týmový duch dokáže udělat velké divy. V partě lidí, kde už se dobře znáte, například ve stejné posádce, oddílu, třídě, užším pracovním kolektivu.. V souvislosti například se školou, spolupráce v kolektivu může udělat velký rozdíl. Řeší-li se například výuka, testy, probíraná látka - všechno jde lépe, když je na to víc hlav.
 


Vyhodnocení průzkumu Wattpad komunity

11. června 2017 v 21:00 | K. |  Wattpad
Před více jak měsícem jsem opět bloumala vodami Wattpadu, tak, jak jsem si už nějak navykla. Nejsem žádný zanícený uživatel, prostě sem tam něco přečtu, sem tam něco vydám. Mám jasně vyhraněný styl psaní a vkus co se četby týče. Baví mě recenze a rozebírání děl ostatních (čímž bych se, mimochodem, asi chtěla i ve volném čase dál trochu zabývat). Napadlo mě ale - jak to mají ostatní? Na Wattpadu je pestrá škála děl a pestrá škála uživatelů.

Podařilo se mi z 222 internetových kolemjdoucích vyloudit jejich názor, abych ho teď mohla vyvěsit zde pro ostatní. :)

Normální? To těžko...

9. května 2017 v 18:56 | Kristýna |  Vlákna
Pár věcí bych si ujasnila hned ze začátku - jak vlastně chápeme slovo "normální"? Normál je vlastně něco jako takový průměr, ne? Občas je v dubnu 20 stupňů, občas nula, normálně bývá tak někde mezi. Slovo "nenormální" tedy vlastně nevyjadřuje nic špatného, jenom značí to, že popisovanou věc považujeme za odchylku od průměru, od většiny.
To, co je normální a co není, je ale v podstatě subjektivní věc.

"Je normální nosit kraťasy v zimě."

No, pro vás asi ne. Ale znám jedince, kteří to tak prostě dělají. Pro ně je to normální, pro nás zmrzlíky asi moc ne.

"Je nenormální nosit kraťasy v zimě."

S tím se moc nedá nesouhlasit, že jo? Většina lidí to tak prostě nedělá.

"Je špatné nosit kraťasy v zimě."

Tohle zní trochu jinak, že ano? Těžko můžeme říct o něčem, že je to špatné jenom proto, že nám to nepřipadá normální.

Z toho tedy vlastně vyplývá jasná věc a to, že univerzální hranice normálnosti vlastně neexistují. Každý je máme nastavené jinak. Podle prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, podle prostředí ve kterém žijeme, podle našich osobních zážitků, podle lidí, se kterými se stýkáme. Pokud nejsme plní nenávisti vůči svému okolí, můžeme pak snadno posouvat své "hranice normálnosti". Měnit názory a postoje (což je naprosto přirozené, pokud to neděláme dvacetkrát denně, že jo :D).

Na závěr připíšu pár věcí, které přijdou normální mně. Ať už jsi na ně odpovíte nadpisem tohoto článku nebo ne. :)

1. Oblékat se tak, abych byla vždycky v teple a pohodlí, vzhled je až na druhém místě.

2. Vařit "od oka".

3. Snažit se pomoci každému, kdo mě požádá.

4. Zvládat pravopis a gramatiku svého rodného jazyka.

5. Vyjadřovat svoje názory, ale nikomu je násilím necpat.

6. Snažit se minimalizovat množství odpadu, které vyprodukuju.

7. Strávit nad počítačovou hrou/seriálem klidně stovky hodin.

8. Chodit pěšky a nesnažit se všude někam dojet.

9. Čmárat na zamlžené sklo sprchového koutu nebo okna.


Co já vím. Myslím, že existují i "nenormálnější" věci. Já například považuju za nenormální stavět hrníčky hlavou dolů, ale stejně jsem to dělala. :D

Mějte se pěkně. :)